Protože kromě toho, že náš Vendelín Jun je zdatným pojídačem chleba včetně kůrky a i jinak vykazuje všechny znaky normálního Evropana, je taky napůl poddaný Jeho Veličenstva japonského císaře Heisei a proto na něj čekalo i vítání občánků po japonsku. Má navíc štěstí, že jeho pradědeček byl významným občanem jedné ze čtvrtí Hamamatsu, kde je vítání novorozených synů spojené s 440 let starým zvykem pouštění draků. Pradědeček byl dokonce natolik významným příslušníkem komunity a znal současného vedoucího čtvrti, že jsme dostali speciální povolení uspořádat tuto akci i přes to, že Vendelín není trvale hlášen ani v Hamamatsu, natož v Japonsku. Když jsou známí, jde všechno. To jsou ale podrobnosti, kterými nebudu zatěžovat a raději se soustředím na tři dny, které jsme letos od 3. května strávili v zajetí rytmu a šouravé chůze v ulicích čtvrti Higaši-Iba ve městě Hamamatsu.

Hlavní atrakcí pro účastníky i diváky je pouštění draků, které zde má 440-letou tradici. Začal ji místní aristokrat z hradu Hikuma, který z radosti nad narozením svého syna nechal vypustit do výše velikého papírového draka se jménem novorozence. Zda to bylo myšleno jako věštba či představení potomka bohům se mi zjistit nepodařilo, jasné ale je, že od té doby se zde každé novorozeně dočká svého draka. Nemusím snad zdůrazňovat, že je to pekelně drahá legrace – draci jsou velcí asi 2x3 metry a pomalovaní tradičními motivy. Pouští se s velkou slávou za podpory mnoha strýců, tet a všelijakého dalšího nepříbuzenstva na speciálně vyhrazeném shromaždišti zvícím asi pěti fotbalových hřišť. Na jednom místě se sejde mnoho novorozenců, kilometry provazů, elektrických drátů a hromady přihlížejících. Pro pomahače je třeba připravit bohaté pohoštění a zajistit, aby se neopili ještě před vypouštěním. Nemusím asi dodávat, že novorozenců v celém městě není málo a tak se hned po zahájení zdejší drakiády ampliónem k nebi vznese draků nepočítaně. Některé spadnou, nekteré se i rozbijí, ale hned je nahradí několik dalších, protože každá skupina má na starosti novorozenců víc. Hlavním držičem provázku je samozřejmě tatínek s maminkou a vystrašeným kojencem. Pomahači jim nejprve draka do výše vyzvednou pomocí důmyslných soustav kladek a dokonalou skupinovou souhrou. Potom se celá rodinka vznese na ramena pomahačů a razantně popotahuje za provaz od draka, aby se radostná zpráva o novém obyvateli dostala co nejvýše. My jsme se s Vendelínem příchomýtli k jednomu pádu a byl jsem rád, že se do nás nezapíchl dračí ocas či některá z mnoha také bambusových výztuží. Jen jsme se zamotali do rychle smotávaných provázků. To ještě ale není konec, ta největší zábava teprve přijde.

Celá slavnost trvá tři dny, z čehož ty první dva jsou zasvěceny drakům dětským. Následuje ale ještě den třetí, kdy se již notně znavení drakisti pořádě posilní sake a vyzdvihnou do vzduchu draky své domovské čtvrti. A nebyli by to Japonci, aby tuto příležitost nevyužili k velmi lidové zábavě a soutěžení. Mimochodem, soutěživý duch a zdravá závist jsou v Japonsku považovány za motory pokroku. Soutěží se v tom, čí drak na obloze zůstane nejdéle a je dovoleno téměř vše, snad kromě použití mečů. Řevem se povzbuzující drakisti čekají na okamžik, kdy se provaz cizího draka přiblíží k jejich provazu a pak se jej snaží, třením provazů o sebe, odříznout. Draků je celkem asi 100, takže vzniklé chuchvalce provazů jsou velmi složité a odhadnout, který drak nakonec zůstane na obloze nejdéle, není vůbec jednoduché. Je to hra pro celé muže, kteří si nedělají nic z toho, že na ně občas někdo šlápne či jim provaz z hrubého lýčí přejede přes krk. Takových zábav je v „jemném“ Japonsku překvapivě hodně. Jako dalšího zástupce mohu jmenovat třeba hromadné sjíždění hlinitého svahu na kládě.

Letos jsem ale byl svědkem i jiné slavnosti, která přímo souvisí s pěstováním rýže a našinci se nemusí zdát nebezpečná, spíše pouze podivná. Jmenuje se „doronko-matsuri“ a spočívá v záměrném hromadném vstupu do rozbahněného pole a následné řekněme bitvě. V Evropě by se to dalo přirovnat k zápasu spoře oděných ženštin v bazénku plném jemného bláta. Na vlastní oči jsem viděl, jak celá školka včetně asi tříletých dětí a učitelek napochodovala do pole a po chvíli z nich byli dokonale maskovaní bojovníci Kuomintangu lovící vodní žoužel po týdnu hladovění.

To jsem ale odbočil, vraťme se ke slavnosti „Tako-age-matsuri.“ Pouštění draků večer pokračuje průvody středem města, kdy starší občané táhnou veliký a bohatě vyřezávaný vůz s dětmi hrajícími na bubny a další tradiční nástroje, i vítáním občánků, kterého jsme se aktivně zúčastnili my. Vypuštění draka by byl o schopné zruinovat i movitější rodinu než je ta naše, proto bylo rodinnou radou odsouhlaseno, že se omezíme pouze na představení Vendelína sousedům ze čtvrti, kde původně pradědeček s prababičkou bydleli. A kde jinde se může taková sláva konat, než v místní šintoistické svatyni, která slouží jako náš kulturní dům či v některých obcích hospoda. Druhý festivalový den jsme proto už od rána sváželi do svatyně různé druhy pohoštění, piva, čaje a ovoce. Těsně před začátkem jsme se oblékli do slavnostního úboru, skládajícího se z botoponožek tabi, úzkých kalhot, košile bez límce (podobnou jsem si ušil ve svých dobách krejčovských), řemeslnické zástěry s velikými kapsami a kabátku happi. Kromě toho, že je vše tradičním oblekem řemeslníků, happi je ještě navíc poznávacím znamením lidí z jednotlivých čtvrtí. Přes celá záda je znak čtvrtě (my měli hiraganou napsané i) a jako domovenka je na rukávu našité potvrzení zaplacených příspěvcích na příslušný rok. V minulosti se totiž slavností jako dobrých záminek k netrestatelným lumpárnám chytali výtržníci z yakuzy a další narušitelé pořádku. Pod rouškou cizí čtvrti dělali věci, které by si doma dovolit rozhodně nemohli a kazili tak jméno celému festivalu. Bez domovenky se nikdo průvodu městem zůčastnit nemůže. Tento den jsme ale ještě do průvodu nešli a tak bylo možné použít v rámci zachování dekoru i happi bez domovenek.

Když se trochu setmělo, zástupci čtvrti Higaši Iba rozložili na stoly všechno občerstvení, které jsme během dne do svatyně dopravili a už se čekalo jen na příchod průvodu. Přišel za zvuků trubek, za jejichž sílu by se nemuseli stydět ani dobyvatelé Jericha a k Vendelínovu zděšení se začali přibližovat až ke schodům, které jsme ovládali my, tedy celá naše rozvětvená japonská polovina rodiny. Z vedoucích míst k nám zaznívaly různé povely týkající se naší pozice, takže chvíli jsme stáli vysoko nad rostlým terénem až na vrcholu schodů, pak nás zase povolali níže až na schod nejnižší, což se několikrát opakovalo podle toho, kdo z náčelníků nám byl v tom mumraji zrovna nejblíže. Nakonec jsem zavelel k seřazení v polovině schodiště a u toho i zůstalo. A už se před nás natěsnalo asi sto lidí, poskakujících maličkými a šouravými krůčky do rytmu ta-tara-ra-ta ta-ta-ta-rata. Vendelín se na ně koukal se zjevnou dávkou překvapení a nepochopení, ale nebrečel. V šoku dokonce snesl i špunty v uších. A už u nás byl ten nejhlavnější šéf, chvíli se divil, proč nejsme až úplně nahoře na schodech, ale to nějak skousnul a začal projev. O tom, že jsme přijeli až z Prahy, že se nám narodil syn a tak. Pak jsem za všeobecného uznalého hučení přednesl krátký projev o tom, jaké se nám zde dostalo cti, jak si toho vážíme a že hned tak nezapomeneme, jak nám skvěle oslavili Vendelína. A tady mohu mluvit i za Vendelína. Zcela jistě do smrti nezapomene, jak si ho pak cizí pán dal za krk a odkráčel do hlučícího davu. Táta s mámou sice byli nablízku, ale on se k nim mohl jenom bezmocně natahovat a řvát.

A pak začalo takzvané neri. Trubky spustily a všichni se začali lepit jeden na druhého, poskakovat do rytmu a mávat lampióny. A pořád se přibližovali blíž a blíž, až se střed celého klubka zahustil k nedýchání – pro Japonce. Pro Evropana to byla taková příjemná strkanice před zeleninou, když přivezli banány. Japonci to ale brali vážně a aby se Vendelínovi jako oslavenci nic nestalo, udělali kolem něj a jeho nosiče ochranné kolo z nejsilnějších jedinců. Pak trubky na chvíli ztichly a vše začalo znovu v rychlejším rytmu a ještě jednou do třetice. Zajímavé bylo sledovat Vendelína jak už neřve a jen tiše sleduje všechny okolo sebe. Mám dojem, že nakonec se dokonce pohupoval do rytmu, skoro to svádělo k myšlence, že ho ten trochu barbarský rytmus, připomínající spíše hromadný útok na nějakou ne příliš významnou kótu než extatický tanec, zhypnotizoval a zcela pohltil. Od té doby, když slyší jakýkoli rytmus, ale samozřejmě nejlépe ten z této slavnosti, začne se pohupovat v kolenou a kývat hlavou ze strany na stranu. Neri skončilo a všichni si posedali na zem a pověření začali mezi ně roznášet občerstvení jako poděkování za odvedenou práci. Já si povídal s koryfeji, naléval jim pivo a udělal i kolečko s Vendelínem a Mari po plebsu, čímž jsme si je získali docela. Normální Japonci se na takovéhle akci většinou upejpají a skromě stojí v koutě. Vendelína ti lidé zjevně zajímali, takže pak si kolečko zopakoval ještě asi třikrát. Všude ho chválili a obdivovali. Po asi půl hodině hodování se skupina začala zvedat a po dalších třech neri s Vendelínem uprostřed se rozloučili a za děsivého troubení zmizeli v temných uličkách.

Zůstala po nich jen uklizená svatyně, protože jsou tak vychovaní, že po sobě odpadky před odchodem roztřídili do pytlů podle druhu. Jen tu a tam zůstal osamocený kelímek. Zapomenuté zbytky jsme uklidili my a tím vítání Vendelína skončilo. Mám dojem, že celý ten virvál v jeho dušičce žádné škody nezpůsobil. Japonští příbuzní si dokonce pochvalovali, jak je kluk na slavnost-matsuri jako stvořený.

Nadešel poslední den festivalu a došlo i na účast v lampionovém průvodu. V oblečení ze včerejška jsem se s Mari, která se když byla malá během matsuri doma skoro neukazovala (během matsuri dětem v Hamamatsu odpadají odpolední vyučovací hodiny) a s tatínkem, který se průvodu účastnil poprvé, dostavil s lampiónem v ruce ke svatyni, odkud průvod vyrážel. Měli jsme namířeno k největším firmám této části města – hlavně však ke dvěma velikým hotelům. Průvod odstartoval na čas a šlo se opět za zvuků trub a bubnů nejprve hlavní ulicí tam a zpět (auta se musela na chvíli uskrovnit) a pak už jsme zamířili k prvnímu hotelu. Před ním byly zase dva projevy, od zástupce hotelu o tom, jak se cítí nám zavázáni a že děkují za to správné prostředí k podnikání v hotelovém byznysu, z naší strany zase přání, ať jim byznys vzkvétá a ať nás tady všechny laskavě podporují. Potom vybrané tři slečny recepční vstoupily do chráněného kruhu jako včera Vendelín a trojnásobné neri začalo. Všichni se snažili dostat se do středu k těm slečnám, ale ochránci byli neoblomní a skrz jejich val neprošel nikdo. Japonci ne, ti brali celou akci spíš jako folklorní taneček, ale mne bavilo s Mari v náručí prodírat se skrz ty největší chuchvalce poskakujících Japonců. Představoval jsem si, jaké by to bylo, kdyby se takovýchhle neri účastnilo víc Evropanů. Asi by to už tak bezpečné nebylo. A kromě bezpečí by možná šlo i o počestnost zúčastněných dívek. Tohle všechno Japonce ani nenapadne. Když jsem se Mari ptal, jestli mladí lidi do takovýchhle mačkanic jdou i s nějakým pubertálním pseudoerotickým očekáváním (bylo tam i dost mladých slečen), dívala se na mě jako na úchyla. Slečny recepční neri přežily bez úhony, my jsme dostali zaslouženou výslužku, kterou jsme snědli sedíc na zemi – nebylo povoleno vstávat – a po dalších třech neri jsme se vydali dál, k dalšímu hotelu. Ten byl ještě větší. Nejprve jsme s lampióny udělali několik koleček na příjezdové cestě a pak vtrhli do haly, kde se na nás z vrchu dívali hoteloví hosté. Opět neri, tentokrát s ředitelem hotelu a jeho malým synkem na ramenou za šíleného ryku polnic, který se vražedně rozléhal po vysoké a prosklené hotelové hale. Nic se nerozbilo a když naše představení skončilo, odebrali jsme se do průjezdu, kde čekalo bohaté občerstvení. Tam jsme se s průvodem rozloučili, vyzvedli členy rodiny, kteří se na nás i s Vendelínem koukali z horních pater a odjeli domů. Matsuri pro tento rok pro nás už skončilo.